Motivace aneb k cíli bez egoizmu

Současný život prý potřebuje dravce, sebestřednost a tvrdé lokty, jinak nemá člověk šanci. Nejsou to však jen reklamní cukrátka pro ty, kteří hledají pohodlný rychlovýtah na vrchol, aby mohli rychle posílat svá selfíčka do okolí?

Když mohu vyučovat někde týmovou práci, tak mám vždy velkou radost a cítím zodpovědnost. A když mohu skrze sport připravovat děti a mladé lidi pro život, je to velká výzva, která dává šanci naučit už v mladém věku novou generaci stavět základy budoucího úspěchu, ale i života s dobrým charakterem.

Doba a jejích chaos jako by vrážely do vnímání a vztahů lidí klíny, které mají jediný úkol – egoizmus!

A ačkoliv takového egoistu moderní semináře a vzdělávací kurzy přesvědčují, že jde správnou cestou, tak čas většinou ukáže, že tomu tak není.

Třeba vyhořením, třeba osobními problémy a většinou problémy zdravotními. Ale ani dlouhodobé úspěchy či dosažení cílů, se nemusí podařit.

Ve svých poznámkách mám slova Chucka Swindolla /americký pastor a pedagog/ která mě zaujala:

„Obýváme společný prostor, ale už dávno nemáme společné zájmy. Jako bychom jeli v nějakém výtahu, kde platí pravidla jako: ‚Jakékoliv rozhovory, úsměvy nebo oční kontakt bez písemného souhlasu vedení jsou zakázány.‘ Ztrácíme vzájemný kontakt! Ubývá motivace pomáhat si, povzbuzovat se, a tím více sloužit bližnímu. Přitom právě tyto věci tvoří základ šťastného, naplněného života.“

Myslím si – velmi výstižné a živé.

Ale chápu, že mi někdo hned opáčí, že to možná platí pro běžný život, ale v businessu jsou úplně jiné podmínky. Tam není čas, ani místo na pomoc, povzbuzení, ohledy – natož na nějakou službu bližnímu. Buď jdeš tvrdě za cílem, nebo nepřežiješ!

No, a já s tím nesouhlasím!

Víte, již jsem si tolikrát osahal v praxi, že takto myslící lidé, když dostanou úkol a prostor, tak naskočí a začnou makat, šroubovat – sklopená hlava – a zapomínají na strategii, plán, rozvržení práce a na lidi kolem, kteří patří do týmu.  Vždyť přeci každý musí vědět, co má dělat a ono se to potká.

V takových případech si vždy vzpomenu na myšlenku Alberta Einsteina:

„Kdybych měl k dispozici hodinu na zvládnutí problému, na kterém by závisel můj život, strávil bych 40 minut jeho studiem, 15 minut jeho analýzou a 5 minut jeho řešením.“

Ale přeci jen bych ještě rád do své úvahy přidal jeden příklad, jeden obraz. Vede mě k tomu to tak často používané, že „dnešní business, to je tvrdé a nekompromisní prostředí“.

Už ani nevím, z jakého zdroje jsem si dávno zaznamenal myšlenky slavného šerpy, ještě více slavného Edmunda Hillaryho, který se jmenoval Tenzing Norgay.

A snad se mnou bude většina manažerů, lídrů, podnikatelů souhlasit, že výstupy na himalájské velikány nejsou procházkou parkem, jsou tvrdou dřinou a realitou a každá chyba může mít fatální důsledky. Tedy docela dobré srovnání s tím tvrdým businessem, ne?

Tenzing ve svých vzpomínkách uvádí: „S každou další úrovní, které jsme dosáhli, bylo potřeba vyššího stupně týmové spolupráce. Jedna skupina se vyčerpala pouhým přemístěním vybavení nahoru pro další skupinu. Tým dvou mužů pracoval na nalezení stezky, vykopání schodů, zajištění provazů, vyčerpával se tím, aby další etapa výstupu byla možná pro druhé. Nešplháš na horu jako je Everest tak, že se pokoušíš sám spěchat napřed nebo soutěžit se svými kamarády. Ne! Postupuješ pomalu a opatrně, v nesobecké týmové spolupráci. Určitě jsem chtěl dosáhnout vrcholu sám; to byla věc, o které jsem snil po celý svůj život. Ale kdyby ten los padl někomu jinému, přijal bych to jako muž, ne jako ufňukanec. Kde bychom Hillary a já byli nebýt těch ostatních? Bez horolezců, kteří stanovili trasu? Bez ostatních šerpů, kteří nesli náklad? Těch, kteří vpředu připravovali cestu? Bylo to pouze díky práci a obětem těchto všech, že jsme měli šanci dostat se na vrchol.“

Cítí někdo z těchto slov nějaký egoismus, sobectví, sebestřednost?

Já tedy ne!

Ano, většina lidí s obzorem a zájmem ví, kdo to byl Hillary – méně lidí už zná Tenzinga Norgay -  asi ještě méně lidí bude znát Novozélanďana George Lowe, který zemřel v roce 2013 jako poslední člen slavné výpravy na Everest – a už asi minimum bude znát jména všech těch dalších členů i obyčejných šerpů. Ale Tenzing s Hillarym dobře věděli, kdo všechno stál za jejich úspěchem a slávou.

I toto je motivace i toto jsou důležité myšlenky pro zdravý vývoj manažera, lídra a člověka se snem o velkém cíli.

V našem týmu se snažíme takto učit, vést a podporovat ty, kdo se chtějí nechat motivovat a ve stejném duchu se snažím s kouči vést děti a mladé lidi ve sportu.

Jsem přesvědčen, že tak to má být a tak je to správné!