Ruka na rameni

Možná jste to také četli: "Podle agentury Pew Research Center, tak většina lidí v bohatých zemích nevěří, že se jejich děti budou mít lépe." Na bohatý svět padá blbá nálada.

Dnes běžná móda černých brýlí se dostává i do duší lidí, kteří vidí svět černě.

Ne, nebudu se zabývat výsledky zkoumání této agentury. Nejen, že je to na několik úvah a hlavně bychom museli vzít více pohledů z mnoha stran. Ale to, že se člověk dostává do područí stresu a nejistoty, to je znát na každém kroku. Proč? Čím nahradit ty černé brýle?

Často si v takovém případě snažím představit, jak asi uvažovali v pohledu do budoucna lidé v zemích zničených válkou, nebo ti, za kterými klaply brány koncentračních táborů. Věřili ještě v lepší budoucnost?

Budoucnost si vytváří sám člověk. Máme ji stále ve svých rukou! Každý den probíhají malé či velké příběhy jednotlivců, rodin, společenství, které jsou zápasy o budoucnost. Ti, kdo se povzbuzovali v koncentračních táborech, dokázali přežít. Tam, kde byla dobrá víra v budoucnost a vzájemné povzbuzení po skončení války nad troskami vlastních zemí, tam dnes jsou ekonomičtí tahouni světa.

Mám rád baseball a snažím se skrze něj vychovávat i děti a mládež, protože je to sport, který dokáže mladé lidi připravit pro život. Tak použiji jeden příběh.

Jackieho Robinson, byl prvním hráčem černé pleti, který hrál v nejvyšší americké lize /MLB/. V době velké rasové nenávisti, to bylo velmi těžké. Kdekoliv nastoupil do hry, strhla se sprška projevů nenávisti, posmívání, odmítání. A to, i když jeho výkony přinášely vítězství a zisky jeho klubu. Sebemenší chyba znamenala bouři nevole a pohrdání.

Při jednom zápase na domovském stadionu v Brooklynu, udělal chybu -  fanoušci vlastního týmu požadovali jeho odchod – prostě  jej chtěli vypískat. Jackie stál v poli u druhé mety – stál tam zhroucený, ponížený – najednou k němu přistoupil bílý spoluhráč Pee Wee Reese - postavil se vedle Jackieho, objal jej a položil mu ruku na rameno. Společně stáli proti fanatickému pískajícímu davu fanoušků. Stadion ztichl. Od té doby nejen začal být Robinson fanoušky uznávaný, ale také sám přiznal, že mu to zachránilo kariéru. Jak Jackie tak „Pee Wee“ vstoupili do baseballové síně slávy.

Možná nám podobné příběhy připadají dnes moc „sladké“, ale možná právě proto, dnes žijeme ve stresu, osamění, bázni z budoucnosti. Nedokážeme se povzbuzovat. Nemáme, kdo by nás opravdově a upřímně povzbudil. Asi jsme sobečtí, sebestřední, nebo se prostě stydíme postavit se za druhémo, pomoci.

Povzbuzení. Při našich baseballových programech pro děti se snažíme naučit děti vidět se lépe, než o sobě smýšlejí. Zvýšit jim sebevědomí skrze povzbuzení a zjištění jejich vlastních hodnot. Chtít poznat jejich potenciál a využít jej. Chtít posunout laťku jejich potenciálu výše a motivačně se srovnávat s druhými. Umět vytvářet tým a být v něm šťastní. To vše, a mnohé další, jsou nástroje povzbuzení.

Každý potřebuje povzbuzení!

Mladý, starý, úspěšný, neúspěšný, manažer či dělník. Často se setkávám ve firmách s tím, jak se i nejvyšší manažeři bojí mluvit o sobě a přiznat, že prostě potřebují povzbudit. Třeba jen nasloucháním. Mají představy, že nad ně není, že jim nemá kdo co nového předat. A oni se tak mýlí!  Nebo vejdete do výrobní haly, podíváte se na lidi, kteří zde pracují a často již z jejich reakcí a pohledů zjistíte, jak propastná mezera je mezi nimi a vedoucím, vedením. Chybí správný dialog a povzbuzování.

A přitom někdy stačí, pro začátek, jen položit ruku na rameno.

Tam, v běžném, každodenním životě je potřeba se povzbuzovat a vybudovat tak základ pro lepší budoucnost. Nečekejme povzbuzení od politiků ani těch, kdo se pasují za hvězdy businessu a showbusinessu. Oni jsou závislí na našem povzbuzování v podobě hlasů, mávátek na mítincích, tendenčním nakupování a spotřebě, na zakoupených vstupenkách a vytlačeném důlku na gauči, při sledování TV.

Umějme, chtějme povzbuzovat své děti, umějme položit ruku na rameno tam, kde zůstane člověk osamělý. A pokud sami potřebujeme pomoci, povzbudit, potěšit? Tak hledejme tam, kde je moudrost, laskavost a porozumění. Ne jen gesta, povrchní psychologický servis, moderně se tvářící metoda.

Potom ta budoucnost tak černá nebude.

Popřejme si zdar.