Pravice, levice - pravý, levý - dobré, špatné - zákonné, nezákonné... Kde je pravda? A na čem by mělo záležet?
….ta lesní cesta se svažovala do údolí. Teď si dát pozor na kořeny, nezakopnout a už jsme na kraji lesa. Prozpěvování všech možných lesních ptáčků najednou vystřídalo bzučení včel a čmeláků na louce. V údolí před námi je malý statek. Kouzelné stavení v údolí. Sluníčko pere a bylo by dobré doplnit zásoby vody. Zkusíme poprosit o vodu. Čas jak z pohádky - dědeček s babičkou sedí na lavičce na zápraží a ochotně nás zvou dovnitř. Nabereme vodu a povídáme si. O úrodě, o jejich mládí zde v údolí, o chlebu, radostech, o životě….. Jako když jste v úplně jiném světě. Takové pohlazení po duši. Terapie zadarmo.
Předvolební boje, politické rošády, oduševnělé výroky rádoby moudrých politiků… tím vším jsou a asi budou, plná média, která tento marast statečně přenáší do myšlení a podvědomí lidí. Politici nás chtějí vtáhnout do jejich jediné starosti – zůstat u korýtka a zajistit se, žít si svou slávu a moc.
Když se vrátím do dětství a mládí, které jsem obojí prožíval pod vládou jedné strany - a asi skutečně nebude nikdy na škodu mluvit o tom, jak hrůzná a nebezpečná tato ideologie byla a stále je – tak si vzpomínám, že ačkoliv jsem vyrůstal mezi lidmi a skupinami lidí řádně kontrolovanými estébáky, pomocníky veřejné bezpečnosti i samotnými soudruhy – přesto se při setkávání, návštěvách, výletech, nemluvilo o politice. Ono taky proč, když prozatím soudruzi byli silní a jednotní a tak často už jen odmítavý postoj nejít v šiku pod rudou vlajkou byl trámem v jejich očích a dostačujícím postojem.
Mluvilo se o kultuře, knihách, myšlenkách, zážitcích, radostech i strastech – prostě o životě. A to byla ta pravá škola života.
Život je dar a ten nepatří ani pravici, ani levici. Ano, je žel utopií si myslet, že by to šlo bez politických stran – prostě aby stát řídili slušní, morální a odborně zdatní lidé a úředníků by bylo jen tak, jak je zdrávo.
Stejně je utopií věřit, že pravda zvítězí nad lží a nenávistí.
Ale pořád je důležité si uvědomovat, že existuje obyčejný člověk. Ta většina, která si žije své životy, a ony by měly přinášet dobré ovoce. Třeba v podobě radosti, správné výchovy dětí, udržení tradic a kultury svého národa, vytváření positivní atmosféry, odvádění poctivé práce, …
Pravice, levice – to by měly být především zákony. Takové, které pomohou té většině lidí žít život tak, aby mohl být dobrý. Ne tedy zákony a nařízení proti obyčejným lidem. Tedy zákony, které se těch v pravici či levici vlastně netýkají, protože politika je nadřazena nad zákon.
Myšlení a práce většiny politiků v celém politickém spektru, žel staví překážky pro život běžného člověka a tím ovlivňuje i budoucnost. Politik i politický úředník žije současností. Tou svou současností. Protože jeho politická budoucnost je velmi nejistá. A tak trhnout, dokud mohu a je co.
Ostatně myslím si, že dávno před naším letopočtem se pravice a levice chápala jako zákon. Tedy co je pravé a co je levé – dobré a špatné. Dnes mám žel pocit, že máme politicky vše levé. Protože i pravice šla ve svých činech a reprezentaci vlastních lidí již dávno řádně doleva.
Polský spisovatel Karol Irzykowski napsal: „Pravice by chtěla žít z hloupostí, které spáchala levice, to však není vitamínový pokrm.“
Pravici by mělo jít hlavně o to, aby byla pravá! A úplně nejlepší by bylo, kdyby budoucnost naší země ovlivňovali praví lidé. Jenomže díky těm levým v levici i pravici, je to asi utopie.
Škoda.
