Postavit se koloně tanků! - budějovičtí a další hrdinové

Být hrdý na svoje rodiče a prarodiče znamená, že o jejich životě, statečnosti něco vím a není mi to lhostejné. Možná potom i charakter společnosti se začne lepšit, čistit. Možná i mladí budou chtít být podobní.

V Českých Budějovicích si mohou připomínat vstup okupačních vojsk v roce 1968 vlastně až od dneška, tedy 22.8.  A když zapátráme po důvodech, tak najednou je člověk na to své město, ale hlavně na lidi roku 1968, kteří zde prožívali aktivně tyto dny, hrdý.

Sám jsem měl šest let, ale pamatuji si dodnes atmosféru doma, jednání rodičů - a vůbec mnoho pocitů toho času skutečně zůstalo, a určitě to tak má být a jsem za to rád.

Ale proč hrdost nad budějčákama a lidmi z okolí Budějovic?

Pomohou pamětníci.

Ne, že by okupační vojska na Budějovice zapomněla. Tanky, /uváděna je třicítka tanků/ od Prahy v nemalé koloně spolu s dalšími vozidly byly v pohybu. První však měla začít invaze ze vzduchu, kdy na letiště u Plané, měla přistávat dopravní okupační letadla v hrozivém počtu a síle. Přistávací dráhu však zatarasila nákladní vojenská vozidla našich vojáků a tak k přistání 21.8. nedošlo, ačkoliv se letadla snažila různě nalétávat. Na to si pamatuji i já, protože z kopce, nedaleko naší chaty, jsme na letiště viděli a sledovali to drama - a nikdo nevěděl, jak to vše bude pokračovat – byla cítit obava. Vždyť dospělí měli stále na mysli, jak podobná vojska zasáhla při maďarském povstání v roce 1956 /tisíce mrtvých a zraněných/.

Dokonce se vypráví, že na letadla nějaká pozemní hlídka střílela dávky ze samopalu. Ale pokud to byla pravda, podobné hrdinství nikdo dál nerozšiřoval a následná doba jej asi navždy překryla. Bylo by to však zase něco, co o přístupu a odhodlání lidí na jihu pozitivně vypovídává. Vždyť existují záznamy, kdy velitelé všech útvarů ve městě a okolí byli připraveni se okupantům postavit.

Jedno je však jisté. Ten první den okupace českobudějovické letiště okupanty nepustilo. To byla odvaha!

A co pozemní obsazení města?

Ani zde neměla Brežněvova strategie nějakou velkou podobu síly a schopností – tedy se dá říci „díky Bohu“, že byli vojáci agresora zmatení, velení nepřesné - a neprojevil se fanatizmus.   U Chotýčan, nějaké dvě stovky odvážných vlastenců kolonu zastavilo a dál nepustilo. Někteří na místo lidské barikády šlapali z Budějovic na kole.

Zkuste si představit, jak velká to byla kolona, které se ti lidé šli postavit. Další hrdost na takové Jihočechy. Ten z vás, kdo kdy stál třeba u jednoho nastartovaného tanku, asi bude mít hned lepší vnímání situace a hrdinství.

Budějovice a okolí měly tedy den k dobru. Lidé se setkávali na ulicích a hlavně na náměstí. Zaměňovali dopravní značení a směrovky, ceduli Českého rozhlasu vyměnili za označení „Mateřská škola“ a hlavně diskutovali a vyjadřovali odhodlání.

Až druhý den se kolona vozidel od Prahy dostala do města. Tedy vlastně až „napodruhé“.  Den k dobru a příprava budějčáků zapracovala. Dokonce se říká, že pravděpodobně ve zmatení, hlavní síla kolony město přejela a vracela se až z Včelné, tedy zpět od jihu na sever. Také hledání rozhlasu okupantům trvalo několik dní, a především neustále byli zmateni vším tím, co se kolem nich děje.

Tak jak v dobách komunizmu povinně museli pracující do ulic na prvního máje, tak tentokrát dobrovolně šli do ulic podnikové skupiny a vyjadřovaly odpor k okupaci a jednotu lidí.

Sověti zde posléze zabrali a obsadili, co mohli. Třeba tiskárnu novin, kdy pak deník „Jihočeská pravda“ musel vycházet ilegálně ve formátu jednoho listu. Zatýkalo se, ale díky jednotě a síle lidí, včetně krajského a městského výboru, byli zatčení opět propouštěni.

Ano, jednota a nadšení s odhodláním bylo to, na co mohou všichni vlastenci být pyšní – a byli mezi nimi i komunisté. Později shazovali okupanti z vrtulníků na ulice vlastní ideologické noviny a letáky - a většinou ženy s dětmi toto „smetí“ hned sbíraly a na ulicích spalovaly, aby byl vysílán jasný signál odporu. To je doslova akční frajeřina.

Ona to nebyla žádná sranda, ale lidé byli v akci proto, aby chránili svou budoucnost a postavili se za svou zemi, svůj domov.

Dalo by se psát mnoho dalšího z vyprávění účastníků, a zvláště mladým lidem bych doporučil se zajímat. Třeba by pak byli na své rodiče a prarodiče také hrdí. Tedy zvláště ti, v jejichž rodinách byli vlastenci.

Snad ještě jedna historka, která mě také potěšuje. Když okupační armáda žádala město o vyčlenění oficiální, řádné a vhodné budovy pro jejich velení. Byli posláni na okraj města, vlastně za město, na Dobrou Vodu do prostor bývalého hotelu Emauzy. Do takového kouta a stínu. A nepomohly ani stížnosti a protesty velení okupantů. A pamatuji si, jak zde u Emauz skutečně ještě dlouho po 22.8. postávali sovětští vojáci, stejně jako jejich gazíci a nákladní „ivani“.

Člověk pak chápe, proč se později z Budějovic stala taková komunistická bašta, protože v čase a událostech let 1968-1969 město a okolí hodně zlobilo. A komunisté nemají rádi lidi s vlastním názorem - a to jim zůstalo.

O to více zažraných soudruhů posléze ničilo životy lidí tohoto tak krásného města. A že jich bylo. Město se stalo komunistickou baštou a působením mnoha fanatických leninistů - v úřadech, v Lidových milicích, uličních výborech.... Jak je smutné, že potomci mnohých z nich dnes jsou velkými podnikateli, kapitalisty, sedí v mnoha významných radách, jsou vlivnými právníky a advokáty, dostali za odměnu "trafiky" - a politické strany všech barev jsou jich plné.  Jeden hrdě nese komunizmus v ČR dodnes – a již se nestydí, ba ani nebojí, opět vzpomínat na rudou minulost a převracet ji znova v ideologický ráj.  No a není tedy divu, že dnešní doba pak trpí bývalými i trvajícími soudruhy, udavači, pomocníky a estébáky.

Když však vidím, jak umí budějčáci /ale nejen oni/ zavařit návštěvě lidí jako je současný premiér nebo prezident, říkám si, že to stále umíme a je dobré zase to vlastenectví oprášit. Naštěstí se nemusíme zatím stavět proti tankům - ale proti blbům a nenasytným rozkrádačům ano. I to chce odvahu!

Tenkrát se opravdu nebáli postavit okupantům ani mnozí komunisté a drželi jednotu s lidmi. Také to posléze odskákali jak někteří aktivní občané, tak ti vlastenečtí komunisté. Především díky udavačství oprášivších se skalních soudruhů. Ale hrdost vlastenectví mnohým od roku 1968 zůstala.

Vzdejme hold všem budějovickým a okolním, stejně jako všem v celé tehdejší republice, kteří bránili své domovy a ukázali skutečné hrdinství. Zkusme být zase odvážní a nebýt neteční – v síle většiny. Jen si již zkusme dát pozor, kdo zápal a sílu lidí bude chtít zneužít pro svůj prospěch.

A vy, co dnes svým volebním právem pošlapáváte tuto historii, se styďte!