Soudruzi a soudružky – v demenci je naše síla!

Nalevo, na věčné časy a nikdy jinak! To je současné klima v naší zemi, které s ohromným zapálením vytváří parta demokraticky zvolených - ale jinak v demisi i dost nebezpečné demenci. A ono těch dementních bude asi více.

Před 73 lety, pátý sbor 1.armády generála Hodgese, vstoupil na území Československa u obce Hranice a pár dnů potom, 21. dubna 1945, se probudili lidé v Aši, do prvního svobodného rána. Začalo osvobozování naší země od západu.  Rudá armáda začala osvobozovat dnešní území České republiky o měsíc dříve v oblasti Ostravska.

V té době na všech frontách šlo především o osvobození území, která fanaticky okupoval fašismus. Vojákům na válečných polích východu i západu nešlo o politiku. To samé se pochopitelně nedalo říci o těch, kteří stejně jako dnes si chtějí mocensky rozdělovat svět.

Ale naše, i tehdy malá země, dostala novou šanci.

Každopádně svobodu vybojovali vojáci a velitelé v přímých bojích.

Tu tvrdě vybojovanou svobodu nakonec uchopili komunisté, a jak to dopadlo, to myslím každý, kdo chce pochopit, chápe.

Další ismus přinesl nesvobodu, utrpení i smrt tisíců českých lidí a v celém východním bloku národů to byly miliony mrtvých.

Sorry jako!

Dnes český prezident jel povzbudit komunisty v jejich odvaze vystrkovat stále více a více růžky, být odvážnými a snažit se opět ovlivňovat dějiny země. Několik let naši zemi opět ovládají tehdejší perspektivní komunističtí kádři a aktivní estébákové, disponující nepochopitelnými majetky a nebezpečnou mocí.

Když Američané během druhé světové války dobyli nějaké město a v něm, nebo jeho okolí se děly nějaké hrůzy fašismu. Tak donutili všechny německé obyvatele /nejen vojáky/, aby se šli podívat na to, co se dělo v jejich blízkosti, zatímco si mnozí z nich mezi tím blahobytně žili. Byl to dost pádný výchovný prostředek.

Dnes slyšíme „Sorry jako!“, „Hrůzy komunismu neexistovaly a ti co trpěli, tak si to zasloužili!“…. Dnes chtějí komunisté, estébáci a policejní ochotné a nadšené mlátičky rozhodovat o demokracii, politice, svobodě lidí země – a nějak jako by to lidem nevadilo.

V této zemi mnoho lidí bojovalo a padlo za svobodu. Nejen Čechů, Slováků, Moravanů, Slezanů, Židů i Romů. Za skutečnou svobodu! Ne za ideologickou roušku blahobytu hrstky vyvolených, kteří tak skvěle umí manipulovat s davy těch, kteří nevědí, nechtějí vědět, zapomněli, nevidí, nechtějí a nechtěli vidět.

Možná by potřebovali se projít znova po všech těch místech válečných i poválečných utrpení. Ale chyběla by ta autenticita, která tehdy při nucených prohlídkách osvobozených koncentračních táborů, masových hrobů, postřílených těl z transportů smrti, promlouvala k německým občanům a zajatým vojenským důstojníkům.

Zvolili jste si mnozí levicového senilního tlachala, stejně tak i bývalého mladého zažraného komunistu, který pro kariéru a prachy dokázal vždy udělat cokoliv, aby mohl blahobytně chrochtat. Dnes oba, se svými věrnými, zuby nehty drží moc nad národem, který má dostatek kulturního bohatství, hodnotné historie a dostatek hrdosti být svobodným a žít v krásné zemi, která je mu domovem.

Zkuste se rozpomenout na hrůzy, které dokáží všechny ty možné ismy. Zkuste hledat skutečné hodnoty a opřít se o ně spíš, nežli o trapné bonmoty, koblihy, populistické sliby a plané řeči.

Sledujte v televizi spíše dokumenty o historii, architektuře, moudrých a vzácných lidech, o lidských osudech, nežli hloupé reality show, trapné seriály, ubohé duely egoistického hlupáka. Raději se zajímejte o kulturu, krásu naší země, nežli o to, co se snaží lidem namluvit figury s hromadou rudého másla na hlavě.

Tato země nepotřebuje změnit hymnu, ale změnit myšlení a mít skutečné vlastence! Potřebuje lidi bez egoismu, populismu, nacionalismu.

Mám radost z mladých lidí, kterým není lhostejná budoucnost naší země. Snad oni zvednou nás starší z letargie.

Snad v tom je naše společná naděje.